CESTA do Hong Kongu (2016)

AUTOBUSEM DO BUDAPEŠTI

    Tak nasedám do prvního autobusu směr Bratislava... ne, počkat...Budapešť :D a jsem pyšná, že první nástup jsem zvládla v pořádku. Když v tom za sebou slyším dva studenty, jak si povídají o tom, že budou mít mega sluníčko a plánujou bazénovou párty. To zní super! :-) A tak se klučina ptá, nezapomněla sis vzít plavky, že ne? Jakoby vzdáleně slyším jen uchechtnutí a potvrzení, že samozřejmě že nezapomněla ale já jsem naprosto ztuhla. Já na tuhle otázku odpovědět stejně bohužel nemůžu. Jak jsem si jen mohla na cestu na nejkrásnější Filipínské pláže a plánované potápění se žraloky ZAPOMENOUT PLAVKY!!!?? Takže první věc se pokazila ještě v Praze, výborně! 

    Na velice nepohodlné cestě autobusem se mi nepovedlo zamhouřit oka, celkově mám totiž problém s usínáním v dopravních prostředcích a po nespočet hodinách konečně vylézám v tom městě na Bé v noci, do deštivého počasí neznámo kde. Naštěstí mám s sebou mapičku od Péti. Nojo, mapičku... ale ona je přecijen noc a člověk opravdu nic nevidí. Vytipla jsem si směr, kterým se pravděpodobně mám ubírat ale jen pro jistotu si ověřuji od řidiče autobusu, že jdu správně na metro. "Ale kdepak! Metro je tamtím směrem" a ukazuje přesně opačným směrem, než jsem se chtěla vydat. No výborně, takže má intuice je něco, na co se spoléhat rozhodně nemůžu - dobré vědět. Vydám se tedy naprosto natěšená deštivou nocí, naštěstí mapička ukazuje, že je to cesta na dvě minuty. Když se ale po asi 12minutách krajina nemění a já pořád ne a ne dostat do toho metra (podél dálnice, zdá se..) rozhodnu se, že to s mojí intuicí nebylo až tak špatné a vracím se zpět k autobusu a jdu směrem, který mi od začátku přišel jako správný. V tu chvíli mi jasně vytanou na mysl Honzova slova "NIKDY NIKOMU NEVĚŘ, ty lidi nás musej určitě posílat schválně úplně jinam jen aby se pobavili... nebo jsou fakt tak blbý" a tiše s ním souhlasím. Když projdu kolem autobusu a za další asi minutu nalézám metro, proklínám tmu, že mi zabránila ho vidět rovnou od autobusu. 

V BUDAPEŠTI
    Velice ráda se schovávám do metra a využívám Forinty, které mi Péťa před cestou prozíravě věnoval na nákup lístků a jen lituju mladšího páru přede mnou, kterým odmítli platbu kartou, protože nemají terminál. Děkuji Ti podruhé!! snažím se zorientovat v různých nápisech ale ještě jednou se ptám pokladního u výdeje lístků, do kterého směru mám nastoupit, když chci jet na zastávku autobusů k letišti. ukáže mi na levý vchod do metra, což po asi 5ti minutách zjišťuji, že byla OPĚT ŠPATNÁ RADA a vracím se tedy k pravému vchodu. Nadšená, že se zvládám orientovat v metru líp než místní dojíždím až na mojí zastávku, kde mám opět přesedat na autobus, který mě odveze až přímo na B...ské letiště. Tam se zvládám orientovat a po rozhovoru s asi 5ti členy místního personálu nacházím vše potřebné, odbavená a spokojená zjišťuji, že mám ještě 4hodiny do odletu a že jsem se místo toho kvaltování mohla podívat po městě... 

NA LETIŠTI
    Letiště je ale téměř vylidněné ale zato velmi luxusně zařízené. Dávám si na chvíli nabít telefon a usínám na nádherné kožené sedačce s batohem v náručí, se špunty v uších a budíkem daným na maximum pod hlavou tak, že jsem si jistá,že ho tam ještě tak dobrou hodinku budu mít obtisknutý. asi po dvou hodinách se ale probouzím s nepříjemným pocitem, že jsem zaspala a neskutečně se leknu až vyjeknu, protože mi u nohou, kde nebylo žádné místo, sedí postarší pán. Kvůli špuntům jsem ho neslyšela přicházet a opravdu jsem nečekala,že si vedle mě někdo sedne, když je takových sedaček, prázdných kolem nás asi dalších 10. Omluvně se na mě podívá a říká, že to bylo jediné místo na celém letišti, kde je volná zásuvka a že si potřeboval dobít telefon. Při takovéto srdeční zástavě už usnutí nepřipadá v úvahu a tak se jdu před odletem projít po letišti...
 

LET DO DOHY - KATAR
    První let do Dohy (někde, kde se píše něčím co připomíná azbuku a lidi tam chodí v šátcích - lidé říkají, že je to někde v Kataru) probíhá klidně; na palubě letadla dávají neomezeně vína zadarmo (aby ne, když vezmu v úvahu cenu té letenky!) a moc dobré jídlo...koukám po cestě na filmy a zjišťuji, že mají zásuvky na nabíjení telefonu zabudované přímo v sedadle přede mnou, což je rozhodně veliké plus. Ke konci cesty (asi 7hodinový let) dokonce i opět usínám. 

    Sotva přistanu na letišti, přichází mi nevítaná SMS, kterou tu nebudu komentovat ale pomáhá mi se soustředit na dárek, který musím stůj co stůj dokončit než přijedu do Hong Kongu. Nacházím si místečko s krásným výhledem na noční letiště a pouštím se do psaní (více o dárcích pro Péťu v předchozím příspěvku). Lidé na mě zvláštně koukají z části proto, že mám zrzavé kudrnaté vlasy a žádný šátek a z části proto, že s sebou mám zavařeninovou sklenici plnou barevných lístečků polepenou srdíčky, ale každopádně se i zastavují, aby pochopili, proč tu jsem nebo co tu dělám. Skvělý způsob jak vyplnit 6ti hodinové čekání. Čím dál víc se nemůžu dočkat Péti a shledání na letišti po dvou dnech cestování.

KONEČNĚ V HONG KONGU
    Po všech útrapách dorážím na poslední letiště v Hong Kongu a vyhlížím Péťu, který přesto, že odlítal o zhruba 12hodin později dorazí jen o 3 hodiny později než já. Jeho cesta vedla přes Amsterdam a Curych. Neobtěžovala jsem se podívat se na jeho číslo letu a jen jsem natěšeně seděla u největší turistické atrakce, kterou skýtalo letiště. Přišlo za mnou několik lidí různě pro radu či se se mnou vyfotit - jedna paní dokonce beze slova přišla, sedla si vedle mě, vytáhla mobil, podala manželovi, obejmula mě a CVAK! a beze slova či úsměvu mým směrem zase odešli.... ??






Podobným způsobem potkávám dvě Asiatky zhruba mého věku, že je mám vyfotit. Fotím tedy a začneme si povídat a povídat aaaa povídat :D ...a tak poznávám Cherry a Wendy - předpokládám poevropštěnou verzi jejich jmen. Zakončíme naše nové skamarádění fotkou a já jsem opět ponechána svému osudu na letišti... vybavuje se mi závěrečná scéna z Love Actually, kdy vypravěč říká o tisících různých setkání, která na letištích probíhají... a jak se tam všichni objímají...voják co se vrátil k manželce a starší pár, rozvedení manželé... a začínám si zpívat All you need is Love Love Love... love is all you need  a říkám si, kde jen ten Péťa vězí, když ho najednou vidím a běžím mu vstříc, nejšťastnější na světě, že ho zase po takové době vidím <3